KV
KCHN Praha 15.listopadu 2008
Na první výstavě jsem byla v pěti a půl
měsících. Teda, to byly nervy. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Nejdřív
mě páníčkové odvezli do Prahy. Měli plně naložené auto mým pelíškem, stanem,
dečkou, potravou , hračkami a oblečky. Spinkali jsme u moc hodných příbuzných
páníčků. Tam jsem poprvé ve svém životě viděla kočku. Moc dlouho ne, vždy ji
hned zavřeli, prý aby mi neublížila. No, já jí stejně v nestřežené chvíli
snědla jídlo, mňau - teda - mňam!!
Druhý den ráno - hóóódně brzy ráno - asi v 6:00 - jsme pěšky vyrazili, takže
jsem se alespoň trošku prošla. Dorazili jsme na místo a hned u vchodu jsem
viděla paničku mojí maminky. Byla to dva měsíce i moje panička a moc hezky se o
mě starala. Taky dodnes mým páníčkům radí, když mají nějaký psí problém. Byla
tam i moje maminka Nikynka, teta Miunka, strejda Zaníček a vlastně vlastní sestřička
o dva roky starší Kartička. A pak tam byly vlastní stejně staré sestřičky
Kitička a Amálka a plno stejně nahatých pejsků, jako jsem já.
Když jsme se zabydleli u našeho kruhu, tak mě do něj panička hned vzala
proběhnout. Né že bych nevěděla, co po mě chce, trénovaly jsme spolu od mala,
ale nikdy u toho nebylo tolik diváků a tolik nových věcí. Trošku jsem se
škubala, nechtělo se mi běhat po koberci, tak jsem dostala dobrůtku a hned mi
to šlo lépe.
To nicnedělání a tolik lidí a pejsků kolem mě docela vynervovalo, až jsem z
toho začala vrčet na pejsky, kteří se na mě přišli podívat. Prý to mám po
mamince, ale panička z toho moc radost neměla a potom mě pořád hlídala, když
šel kolem nějaký pejsek. Já už ale nevrčela, opravdu, dokonce jsem si chtěla
hrát se strejdou Zaníkem. Tak snad příště to bude lepší.
Asi v devět to vypuklo. Přišel rozhodčí z Chorvatska pan Tino Pehar- dost
pečlivý. Nejdřív posuzoval malé pejsky, bylo jich málo, takže my čtyři malé
fenky jsme byly na řadě brzy. Nechal nás běhat pořád dokola, až to vypadalo, že
na nás zapomněl. Pak si vybíral jednu po druhé a prohlížel je na stole. Já se
hrozně klepala, chtěla jsem se schovat u paničky, ale ta mě nenechala, jen mi
pořád říkala, že jsem šikovná a dávala mi hromadu piškotů. Tak jsem se nechala
uhlazovat a prohmatávat, pak jsem si ještě jednou nebo dvakrát oběhla kolečko,
postavila jsem se sama do postoje - panička mi nesměla pomáhat, ještě že jsme
to také trénovaly - a šly jsme čekat, až pan rozhodčí uhladí a prohmatá
sestřičku Amálku. Když jsme byly všechny uhlazené a prohmatané, tak nás nechal
ještě jednou proběhnout a najednou dostala panička nejaký pohár a všichni jí
gratulovali a pak jsem pózovala s tím pohárem a panička mě moc chválila a
dávala mi piškůtky. Také říkala, že ten pohár je můj - mám ho ve svém
pokojíčku.
No a jelikož jsem dostala ten pohár, tak jsem mohla jít ještě s ostaníma
pejskama, co vyhráli také pohár, do soutěže o nejlepší štěně. Tam už nás bylo
šest, peruánci i číňánci dohromady. Tak jsme zase běhali, ale už ne tak dlouho.
Přišel se na nás podívat ještě jeden rozhodčí tentokrát z Holandska pan Hans
v.d. Berg. Panička mu ukazovala moje zoubky - ne že by jich bylo moc, zrovna
jsem se přezubovala, ale stačilo to. A zase držela v ruce pohár, takový veliký,
prý je také můj a to víte, že stojí v tom mém pokojíčku vedle toho prvního.
Potom už jsem byla opravdu unavená, vždyť jsme vstávali brzo, tak jsem doťapala
domů, uvelebila se u těch hodných příbuzných na sedačce a spinkala skoro celý
večer.
Takže to byla moje první výstava ve třídě štěňátek a teď už se chystám mezi
větší pejsky. Držte mi pěsti, já zase napíšu.
